wz


Dopisování

První dopis z ciziny jsem dostala, když mi bylo asi 10 let. Tehdy, okolo 1957, se dělili Němci na hodné Němce a zlé (západní) Němce. Pro upevnění "družby" jsme vyráběli ve škole ruční výrobky pro někoho v DDR. Tehdy jsem ráda háčkovala šatičky s velikánskými sukněmi, tak jsem ji odnesla do školy se svojí adresou. Nějak sbalili všechny dárky a poslali do DDR. Za nedlouho mi přišel dárek - takový obháčkovaný věšák. Adresu, která tam byla, si pamatuji dodnes. Brzy mi ale přišel dopis od dívky, která dostala můj dárek. Kde byla německá perfektnost? První byl mládenec, v pubertě jsem mu přestala psát. Přece si nebudu psát s nějakým klukem. S Helgou jsem si psala ještě snad 30 let. To už jsem bydlela tady, měla jsem děti. Jezdila sem často, až tak často - že sem jezdila i když jsem byla s dětmi na prázdninách na Moravě. Pak přišly ruské adresy, dodneška si jednou za rok napíšeme novinky.
Později začaly vycházet adresy v Mladém světě. Napsala jsem (rusky!) Francouzi Jean-Pierrovi (on uměl pár vět rusky). Odstěhoval se z Francie, oženil se v Německu. S ním i jeho ženou Christou jsem se setkala před pár lety v Karlových Varech.
Pak byla nějaká výstava pohlednic v Brně. Tam vydali katalog adres sběratelů, tak jsem si o katalog napsala. Pokusila jsem se napsat na pár adres - nic. Jen jediná mi odpověděla paní z Dánska/Odense. Vydávala takový časopis pro lidi, kteří si chtějí dopisovat. Poslala jsem jí odkazy na mé přátele, ona mi jako pozornost uveřejnila moji adresu. Přesně si pamatuji, že u mé adresy bylo napsáno 26 let - tak to už je opravdu móóóóc dávno.
Později napsala z Portugalska Maria Luísa, z Nového Zélandu Shirley. María Luísa zemřela. Shirley je na přístrojích-nevnímá okolí. Její dcera mi napsala, ať jí nepíši, že to stejně nevnímá. Ale manžel Shirley mi napsal, ať jí píši, že jí to čte - ona se usměje. Tak jí píši párkrát do roka. To už jsem pomalu pochopila, že s ruštinou neprorazím. Občas se ozval někdo nový... málokdy jsem řekla (napsala), že nemám zájem.
Pak byly nové starosti... 3 děti, zaměstnání, rozvod, práce v nepřetržitém provozu... zdravotní problémy... v roce 1995 jsem musela zůstat doma v invalidním důchodu. Tak jsem začala dělat ruční práce a dopisování. Bohužel i tady dělám všechno s vervou. Na začátku známka dopis do "kapitalistické" země stála 0,75 Kčs. Teď stojí 25 Kč - Evropa, 30,00 Kč - zámoří.
To si mezi sebou lidé, kteří si chtějí dopisovat, posílají FB. To jsou různě vyrobené malé sešitky, kde je napsáno pro koho je, od koho je - a začne to putovat po světě. Někdo tam napíše adresu, věk a koníčky, nebo si tam najde adresu, která se mu zdá dobrá... je to hodně pokusů a omylů. Na konci knížečky je napsáno, až bude plná, ať se pošle na první adresu. Já už teď píši jen pozdrav z CZ, aby věděli, kde všude "Friendship book" (FB) putovala. Píši si snad z celého světa (jak říkám já, mimo Severní a Jižní pól).
Takže Rusko, USA, Japonsko, Evropa, Malaysie, Thajsko, Jižní Afrika, Australie, Kanada, Nový Zéland, Ostrovy: St.Vincent, Trinidad a Tobago, Brazilie, Kyrgystan, Izrael, Belize...
Když mi nepřijde jeden den (mimo víkendu) pošta, tak znervozním. Na naší poště je pořádný binec... pořád chodí nový a nový pošťáci. Jednou přijdou v 8 ráno, jindy v 5 odpoledne. Občas mi přinese dopis sousedka, protože jí vhodil můj dopis do její schránky. S množstvím nových sousedů, kteří se tváří (vlastně nijak netváří) jako když jsem vzduch, nepozdraví, neuhnou... natož aby mi vrátili dopis, že?
Teď hodně přátel přešlo na internet. Některá "děvčata"ukončila posílání dopisů. Ale to je jen pár děvčat. Pošleme si fotky přes internet... pak napíšeme dopis. Na dopisování nám "kroužkový"zápisník. Slouží mi výborně. Dostala jsem ho k Vánocům, když mi bylo 17 let. Zlatá jmenovka už zmizela, ale slouží výborně. Ušila (a vyšila) jsem mu kabátek, aby mi vydržel co nejdéle.

Snažila jsem se získat přátele po celém světě. S ruštinou, kterou jsme se učili ve škole to tehdy nebylo nic moc. Musela jsem se pokusit naučit angličtinu - alespoň pro potřeby dopisování. Tak jako v normálním životě se s někým setkáme a zase rozejdeme. Ale někdy se stane, že se staneme přítelkyněmi na dlouhá léta.

Hiroko Sakamoto z Tokia

Jedna z mých prvních přítelkyň byla Hiroko Sakamoto z Tokia. Začaly jsme si psát špatnou angličtinou z obou stran v roce 1975. Tehdy byla ještě svobodná. Vdala se, po delší době měla dvě holčičky... pak jí zemřel milovaný manžel a brzy těžce onemocněla i ona...





Kayoko z Ibaraki

Jako další je Kayoko z Ibaraki. Známe se od roku 1992. Má dvě dospělé děti. S manželem procestovali mnoho zemí. Je to jejich největší hobby.












Masako Yoshida z Tokia

Masako Yoshida z Tokia je mou přítelkyní od roku 1993. Má tři dospělé děti. Vnoučata ještě nemá. Jediná dcera se vdala do Anglie. Masako je z toho smutná. Ženy v Japonsku převážně jsou v domácnosti a vzorně pečují o celou rodinu.



Eiko Karuisawa - Nagano

Eiko je mou přítelkyní od roku 1994. Má dvě děti, vnoučata a známou restauraci v Karuisawě region Nagano. Je velice přátelská. Jezdí v zimě, kdy se dá restaurace zavřít, do USA na dva měsíce. Může si tam užívat dcery i vnoučka. Má tam možnost sledovat trendy v restauratérství.


Masako Ebina Kobe

Masako Ebina žije v Kobe. Jsme vlastně "dvojčata", narodily jsme se ve stejný den. Dopisujeme si od roku 1995. Jezdí hodně po světě. Má jednu dceru. Dcera je velmi vzdělaná, pracuje ve světové organizaci. Na jedné fotce jsou "zahrabány" v léčivém písku v lázních.






Reiko z Nagoy

Stejnou dobu si dopisuji i s Reiko z Nagoy. Má tři děti, plno vnoučat jako já. Před pár lety si udělali s manželem dovolenou. Chtěli ji strávit v Praze. Praha se jim moc líbila, jen je mrzelo, že se právě v té době opravoval Orloj. Dohodly jsme se, oni přijeli do Karlových Varů. Měli jsme všichni spolu krásný den. Už znají Lázeňské (teplé) oplatky a Becherovku. Píšeme si velmi často.





Keiko

Keiko byla fajn kamarádka od roku 1998. Měla ráda Koreu, kam velmi často jezdila. Má dvě dcery. Letos se jí narodilo vnouče, tam ukončila naši korespondenci, protože má hodně práce.



Akiko Sendai

Akiko žije u Sendai, kde byly ty velké problémy s jadernou elektrárnou. Ona je svobodná, žije s bratrem. Známe se od roku 2006. Miluje květiny. Ráda navštěvuje výstavy květin, zahrady...


Michiko Sapporo

Poslední (ale ne v pořadí oblíbenosti) je Michiko se kterou si píšeme od roku 2007. Je učitelkou angličtiny, žije v Sapporu (sever Japonska). Jediná ze všech píše dlouhé dopisy. Nejlépe umí angličtinu. Na fotce je prostřední.


Maria Etelvina

Velice příjemná a upřímná je Maria Etelvina, ale to jiná kapitola. Ona je Portugalka provdaná za Japonce. Žijí v Brazilii. Vloni koupili dům v Portugalsku, tak tam často jezdí. Má dvě provdané dcery a tři vnoučátka. Prožíváme spolu radosti i starosti. Jednu z dcer opustil teď manžel. Vzájemně si můžeme o všem "popovídat" Přikládám fotky jejich nádherných vnoučátek.


Julie Tokio

Julie je z USA, provdala se za Japonce-mají čtyři děti. Žije s manželem v Tokiu, ale její tři děti se odstěhovaly do USA. Vídává se často jen s jednou vnučkou. Jak je ten svět
malý, její babička pocházela z Československa. Je vášnivá švadlena, ručně šitý patchwork. Její práce-to jsou umělecká díla. S ní jsme pouze v e-mail styku.



Design by Cezmín Slovakia 23.12.2012 http://cezmin.wz.cz ;

 

Počítadlo.cz
Počítadlo.cz - statistiky návštěvnosti stránek